Přišel jsem dneska z práce domů, v doznívající euforii odkroucenýho dne v Matrixu
(to jsem obšlehnul od Gigi, snad mi to promine ;-) ) s Marylinem Mansonem ve
sluchátkách a nápadem na další blog (samozřejmě ne tenhle) vešel do našeho
domácího ubýváku, a najednou mi cosi
čvachtá pod nohama...
Cože??? To ne! Akvárko!
Proč si, sakra, tahle skleněná krabice poklidně stojící patnáct
let beze změny na stejným místě najednou řekne, že už toho má plný zuby a
rozhodne se prasknout a vytéct – právě dneska?
Jaký procesy a hnutí vedly k tomu, že lepidlo držící
dvě stěny při sobě přestalo lepidlovat?
Jaká únava to musela postihnout materiál, kterej vypadal tak
neúnavně?
Nebo je to něco mezi nebem a zemí – nebo v tomhle případě
mezi dvacetiwattovou zářivkou a hromádkou písku na dně – co způsobuje, že se
tak nějak všechno poslední tejdny a
měsíce rozkližuje, praská a vytejká?
Těžko říct. Teď už je katastrofa za náma. Mám za sebou
čtyřhodinovou brigádu. Přeživší jedince jsem přendal do náhradního akvárka,
všechno vyčistil, uklidil, zprovoznil.
A říkám si, že si možná budoucí generace rybiček jednou
budou předávat legendu o obrovský pohromě, která jejich svět kdysi postihla. S nehynoucí
vděčností a láskou budou vyprávět o tom,
jak k nim sestoupil Hospodin, zachránil je a věnoval jim novej, lepší
svět... Budu pro ně Bůch...
Hmm. Akorát že rybičky jsou úplně debilní tvorové...
 |
| Svět před potopou... |
Žádné komentáře:
Okomentovat