Znáte ten pocit, když po tom, co někomu řeknete něco hnusnýho
nebo negativního, následuje dlouhý ticho? Jakoby to poslední slovo zůstalo
viset někde ve vzduchu. Jakoby začalo růst a prostoupilo všechno okolo. Jakoby
do sebe nasálo všechnu energii, strhlo na sebe všechnu pozornost a znemožnilo
existovat jakýmkoli jiným myšlenkám a slovům. Množí se jako virus a proniká do
krve.
Člověk bezradně stojí, slovo mu rezonuje v hlavě –
chtělo by se mu to ticho přerušit, přebít ho něčím jiným, ale nezmůže se na
nic, nevydá ze sebe ani hlásku. Může to vést k tomu, že hodně dlouho
neřekne nic... aspoň tomu dotyčnýmu, komu to původně bylo určený. A když to
přežene, tak už třeba vůbec nikomu
nikdy nic neřekne, protože ať se hne kamkoli, to poslední slovo ho všude bude
následovat.
Tuhle moc samozřejmě nemá cokoli – třeba když na někoho
zařvete: „Je za deset minut půl třetí!“,
těžko to s ním nějak zamává.
Ale třeba: „Jdi do
prdele!“, „Já tě nenávidím!“, „Mlč!“, „Proč jsi mi to udělal?“, „Hajzle!“, „Krávo!“...
to je úplně jinej kalibr.
Jsou způsoby, jak to zachránit – třeba co nejdřív říct
něco hezkýho a milýho, aby to přepláclo. Takový: „Miluju tě.“, „Promiň“, „Jsi úžasnej / úžasná“, „Já to tak nemyslel/a“
a tak mají obrovskou moc a tohle když zůstane viset ve vzduchu, tak to vůbec
nevadí.
Ale když mezitím umřete – nebo ten druhej – je to v prdeli.
S tím už pak nikdo nic nenadělá a to poslední blbý slovo tam zůstane
navždycky, jako pomník vaší malichernosti až do konce světa.
Nejlepší by bylo nic takovýho nikdy neříkat. Ale to je
asi docela nereálný. Jsme emocionální a na druhou stranu zaplaťpánbůh za to. Takže
když už se to stane, radši si pospěšte s nějakým novým posledním slovem, než
vám spadne na hlavu cihla a bude pozdě.
A vůbec, říkejte pořád další a další slova - a neustále a bez přestání, až v tom bude takovej bordel, že žádný poslední slova prostě nebudou a basta!
Ehm...
Teď už jenom vymyslet, jaký poslední slovo napíšu sem –
protože co kdyby už navždycky zůstalo viset mezi náma...
;-)
