Pohlreichovy (jídelní) orgasmy

Záběr:

Velkej Kuchař u stolu v zaplivaný nounejmový restauraci. Netrpělivě čeká. Vezme ze stolu připravenou vidličku a přiblíží ji k očím. S výrazem ošklivosti ji rychle pokládá zpátky. Konečně mu nesou jídlo. Vyklepaná servírka před něj klade talíře s místníma specialitama. Velkej Kuchař do nich začne nípat, tu a tam něco napíchne na vidličku, donese to k ústům, očichá to a pak se znechuceným výrazem položí zpátky. Když se potom konečně odhodlá jedno sousto pozřít, vytřeští oči a okamžitě ho vyplivne zpátky na talíř. Vypadá, že se každou chvíli pozvrací...

Jinej záběr:

Velkej Kuchař právě ve svý Velký Kuchyni dokončil svůj Velkej Pokrm. Udělá nějaký závěrečný úpravy, posype ho nějakou Děsně Drahou Ingrediencí a pak už do toho zaboří svoji Dokonale Vycíděnou Vidličku. Sotva to sousto vloží do úst, po tváři se mu rozlije tak blaženej výraz, jako kdyby právě prožíval ten největší orgasmus svýho života.

Proč o tom vlastně píšu? Protože posledně, když jsem v televizi zahlídnul pořad tohohle Velkýho Kuchaře, došlo mi, jak lidi vlastně k životu strašně potřebujou protiklad dobra a špatna. Jak odmítaj svět, ve kterým všechno prostě jenom je – to nestačí. Musí bejt to dobrý a to špatný, jinak to neplatí. A všechno to musí bejt jasně definovaný, natřený jasnejma křiklavejma barvama. Karkulka a vlk. Popelka a macecha. Batman a Joker, Krteček a kalhotky...

A tak nejsnadnější způsob, jak v sobě vyvolat pocit, že něco je super, je vytvořit jako protiváhu něco, co je úplně blbý, nebezpečný, hnusný, škodlivý. Ukázat na to prstem a zaječet, rozmlátit to nebo se z toho poblejt aby to všichni ostatní viděli.

A hlavně to musíme neustále sami sobě i druhejm vtloukat do hlavy, aby nás ani na zlomek vteřiny nenapadlo, že by třeba to jídlo v tý nounejmový restauraci vlastně nemuselo bejt zas až tak špatný, že salát je sice trochu povadlej a řízek malinko tužší, ale hlad zažene úplně stejně jako kaviár nebo nějaká snobácká italská šunka napíchnutá na mahagonovým prkýnku.

A taky že až to projde zažívacím traktem Velkýho Kuchaře, bude z toho úplně stejný hovno, jako z toho tuhýho řízku se salátem...

:-)

Co se o sobě dozvíte od připitejch intoušů

Na posledním čtení svojí poezie v Jiným kafi jsem se o sobě, když doba pokročila a několik evidentně literárně vzdělanejch intoušů získalo patřičnou hladinku, dozvěděl pár zajímavejch věcí:

Například že k jazyku přistupuju precizně jako chirurg a můj tvůrčí proces je fascinující (netušil jsem, že to moje vychrstnutí případně vyblití něčeho na papír je „tvůrčí proces“)

Že píšu zenový básničky (a to jsem si myslel jenom, že nový...).

Že jsem se určitě inspiroval Karlem Havlíčkem Borovským (i když jsem od něho za svůj život nepřečetl jedinou řádku)

Že posouvám hranice „sémantického diferenciálu“ (ať už to k čertu znamená cokoli)

A nakonec jsem se dozvěděl, že zachraňuju civilizaci, protože nutím lidi nahlížet pod povrch pojmů.

To je nářez...

Tak to bych od jednoho jinak celkem pohodovýho večera v mrňavý literární kavárničce na Žižkově fakt nečekal.

Teď abych kvůli tomu snad šel shánět trikot supermana, spidermana nebo nějakýho jinýhomana...

Anebo aspoň načmárat na kousek papírku nějakou novou – nebo zenovou - básničku:

Sémantika

už mi tyká

však

romantika přitom

v koutě

pyká

:-)

Proč nejsem vhodnej typ na psaní blogu

Dneska mě na pár chvil přepadnul nutkavej pocit, že bych měl zase něco napsat na blog. Poslední příspěvek už je skoro tejden starej a mezitím se událo tolik věcí, že by to vydalo na román – hlavně moje vernisáž a to, jak částečně plánovaně a částečně neplánovaně narušila kralupskou zaprděnost...

Problém je v tom, že asi nejsem vhodnej typ na psaní blogu (hmm, to jsem zjistil brzo, když už ho dva měsíce píšu...). Buď neumím ze svýho života vyždímat a procedit ten správnej materiál, nebo nejsem schopnej správně cíleně prožívat věci tak, aby mi ho pak poskytly. 

Závidím těm, který už ve chvíli, co se něco děje, přesně vědí, jak o tom budou psát, co vypíchnou, co vynechají, těm, který jako hladoví psi skočí po první jen trochu zajímavý události nebo detailu. Závidím těm, který v jakoukoli chvíli intuitivně poznají, kde a jak pořídí to nejvhodnější selfíčko i těm, co dokážou napsat o fleku na ubruse ve školní jídelně tak, že to zní objevně a zajímavě.

To já musím vždycky mít nějaký VELKÝ TÉMA, ORIGINÁLNÍ NÁPAD nebo všechno důkladně FILOZOFICKY ROZEBRAT ze všech stran.

Nojo, ale všechny velký témata a originální nápady tady už jednou byly – a náladu číst filozofický rozbory by mělo jen pár magorů.

Proč jen neovládám umění koláže, zkratky a správně načasovanýho konce...

Víte co?

Nejlepší věci stejně vznikaj jako vedlejší produkt, takže žádnej blog tentokrát psát nebudu a basta!

:-)

Zkouška sirén

Uíííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí Cink....

Zkouška sirén. Právě proběhla zkouška sirén. Zkouška sirén, právě proběhla zkouška sirén...

Samozřejmě, jak jinak. Je první středa v měsíci, poledne. Každou první středu v měsíci v tomhle státě probíhá zkouška sirén. Všechno je na minutu nebo dvě úplně paralyzovaný. V každým městě, na každý vesnici,, všude se rozlehne drásající kvílení a pak hlášení s několikanásobnou ozvěnou. Není slyšet vlastního slova, pši štěkaj jak zběsilí, mimina v kočárcích řvou jak zjednaný a lidi po nočních nebo umělci s převráceným režimem nadávají jak špačci.

Zajímalo by mě, jestli tuhle informaci píšou v turistickejch průvodcích. Jestli ne, tak je to docela blbý. Představuju si takovej páreček američanů ve středním věku, co vyrůstali ještě za doby studený války a zavítají do Česka v rámci svýho „doing Europe“. Procházej se Prahou, koukaj na památky a říkají si „Hele, darling, tohle je úplně jako vloni v Disneylandu“, když to najednou spustí.

Zděšení. Bušení srdce.

Co se to děje?? Teroristi! Putin! Marťani!

Honem! Kde je nejbližší kryt???

Rozhlížejí se kolem sebe a koukají, že ostatní jsou úplně v klídku. Lidi na zastávkách tramvaje si dál přežvykujou svoje bagety, bezdomovci pořád postávaj na rozích se svým paklíkem časopisů, kuřáci na chodnících dál pokuřujou a dokonce ani policajti nereagujou.

Amíci jsou z toho totálně zmatený. Nechápou. Pak to skončí, nikdo pořád nic a oni si jdou honem na uklidněnou dát dvojitou porci bigmeka a několik litrů koly.

Ještě dlouho potom budou doma v Texasu vyprávět o tom, jak tenkrát v Rakousku v Praze možná přežili nějakej nálet nebo katastrofu nebo co a jen tak tak vyvázli životem.

Kéž by všechny zdánlivý katastrofy v životě byly nakonec jen zkouška sirén, zkouška sirén....

:-)

Manifest přecitlivělejch duší

Dneska to bude trochu naměkko... Po včerejším večeru poezie v Malostranský besedě s magickým datem 29.2. – takže vlastně den, kterej neexistuje, jedinej den za čtyři roky, kterej se záhadným řízením osudu ocitá mimo náš normální čas a prostor.

A taky ten den takovej byl – a hlavně jeho večer. Magickej večer s chumelením a neskutečně pohádkově zasněženou Prahou – a později neskutečně rozbředlou Prahou. Plnej zdánlivě vinnejch par a nevinejch paradoxů.

A v tomhle neskutečným večeru jsem si uvědomil to, jak je to vlastně s náma básníkama – nemyslím s těma, co si na ně jenom hrajou a skládají sterilní verše do sterilních šablon ve sterilních mezích sterilní slušnosti. Myslím tím nás, přecitlivělý duše, infikovaný bolestí, nejistotou, sžíravejma emocema – a prožíváním.

Došlo mi, že to my na sebe přebíráme tíhu všeho prožívání – za všechny, co jenom přežívaj. Za vás, co se ve svým nenarušitelným poklidu kymácíte v tramvajích z práce do práce, co u televizních obrazovek skelně vstřebáváte balený pseudoemoce a při tom popíjíte balenou vodu nebo víno a jíte balený brambůrky...

A vaše prožívání stojí opodál a nemá se kam vrtnout. A tak se vrhá na nás, přecitlivělý duše, nasoukává se do našich hlav, procpává se nám do krevních řečišť, tlačí se nám do uší i do očí a my jsme ho tak plný! Máme pocit, že nám každou chvíli exploduje hlava – upouštíme to prožívání do básniček, obrazů, povídek, písniček – ale i tak ho pořád vevnitř zůstává příliš.

Zkuste nám s tím prožíváním taky někdy pomoct. Je nás málo, jsme na to sami a někdy je toho na nás fakt moc...

:-)