Dneska mě na pár chvil přepadnul nutkavej pocit, že bych
měl zase něco napsat na blog. Poslední příspěvek už je skoro tejden starej a
mezitím se událo tolik věcí, že by to vydalo na román – hlavně moje vernisáž a
to, jak částečně plánovaně a částečně neplánovaně narušila kralupskou
zaprděnost...
Problém je v tom, že asi nejsem vhodnej typ na psaní
blogu (hmm, to jsem zjistil brzo, když už ho dva měsíce píšu...). Buď neumím ze
svýho života vyždímat a procedit ten správnej materiál, nebo nejsem schopnej správně
cíleně prožívat věci tak, aby mi ho pak poskytly.
Závidím těm, který už ve chvíli, co se něco děje, přesně
vědí, jak o tom budou psát, co vypíchnou, co vynechají, těm, který jako hladoví
psi skočí po první jen trochu zajímavý události nebo detailu. Závidím těm,
který v jakoukoli chvíli intuitivně poznají, kde a jak pořídí to
nejvhodnější selfíčko i těm, co dokážou napsat o fleku na ubruse ve školní
jídelně tak, že to zní objevně a zajímavě.
To já musím vždycky mít nějaký VELKÝ TÉMA, ORIGINÁLNÍ
NÁPAD nebo všechno důkladně FILOZOFICKY ROZEBRAT ze všech stran.
Nojo, ale všechny velký témata a originální nápady tady
už jednou byly – a náladu číst filozofický rozbory by mělo jen pár magorů.
Proč jen neovládám umění koláže, zkratky a správně
načasovanýho konce...
Víte co?
Nejlepší věci stejně vznikaj jako vedlejší produkt, takže
žádnej blog tentokrát psát nebudu a basta!
:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat