Co dělá Jágr na Floridě?

Cokoli si člověk otevře, snad kromě dveří od záchoda, vyskočí na něj, co dělá Jágr na Floridě. Jágr přihrál na gól, Jágr gól dal, Jágr gól nedal, modelka Veronika Jágrovi dala, spoluhráč Hudler Jágrovi nedal...

Jako by se veškerý národní cítění, hrdost a prožívání scvrkly do toho, co dělá nebo nedělá Jágr. Když má Jágr průjem, v celým česku to stojí za h.... Když se mu daří, je z nás najednou prosperující a vzkvétající země.

Je to opravdu tak strašně důležitý??

Mě osobně spíš zajímají moje osobní góly – ty vlastní i ty nevlastní. Kdo mi přihrál a komu naopak můžu přihrát já. A samozřejmě i to, kdo dá mně... ;-)

Nezajímá mě, co dělá Jágr. Ani vás by nemělo. Mělo by vás zajímat, co děláte vy ve svým zaprděným obýváčku na sídlišti někde v Chlumci nad Cidlinou (omlouvám se občanům Chlumce nad Cidlinou, zaprděný obýváky jsou samozřejmě i všude jinde ;-) ).

Protože když bude každej sám sobě Jágrem, může mu průjem toho Jágra na Floridě bejt úplně ukradenej...

:-)

Matějská pou(š)ť

Dneska jedu do Prahy vlakem kolem Holešovic a jako každej rok, i letos se tam chystá pro mě naprosto nepochopitelná a bizarní akce zvaná Matějská pouť. A jak tak koukám okýnkem vlaku na ty v kýčovitejch barvách vyvedený kolotoče, houpačky, vrtítka, odrážedla, padadla, kroutidla, lekadla, zvracedla a bůhvícodla, dochází mi, jak je tahle společnost úplně posedlá zážitkama. 

Zážitek se selfie-tyčí, zaplacenej a patřičně sdílenej.

Jako by vlastně nic jinýho neexistovalo. Život se dělí na okamžiky, kdy člověk má nějakej zážitek a na čas, kdy čeká na další.

Včera v televizi drmolil jeden hvězdičák pop-music o tom, jak stojí za to si připlatit 250.000 za komfortní dovolenou někde v Tramtárii, protože jedině tam ten zážitek stojí za to a je nejtramtáriovější ze všech tramtárií.

Co je to vlastně zážitek a jakou hodnotu má? A nemá někdy místo hodnoty spíš hovnotu?

Já vlastně pořád nevím. A závidím provozovateli kolotoče na Matějský pouti, kterej v tom jasno má. Ta hodnota je vyvedená velkejma černejma písmenama na bílý tabuli u brčálově zelenýho kolotoče s drakama a Kingkongem uprostřed:

1 jízda (5 min.).......50,- Kč

Ještě, že moje jízda životem trvá dýl, než pět minut a je zadarmo...

:-)

Je n´existe pas

Tak nevím...  Kolem mojí osoby se děje něco podivnýho. Teda, ne že by se kolem mojí osoby někdy dělo něco jinýho, než podivnýho, ale teď v souvislosti s chystanou výstavou mejch obrazů už je to nějak na pováženou...

Když pominu bez mýho vědomí domluvený hudební vystoupení na vernisáži, který by bylo absolutně mimo mísu (pán s klarinetem a Mozartem... naštěstí jsem to zarazil) a málem totálně pomotanej název výstavy na plakátech (i to se mi podařilo na poslední chvíli zarazit), zbejvá ještě popletený jméno na pozvánkách, který se na začátku měsíce rozesílaly všude možně. To už se mi zarazit nepodařilo.

 Takže díky tomu nevystavuju já, ale můj otec, potažmo brácha: „Pavel Rynt – výstava obrazů". 

Sousto pro místní drbny – „A paní Bařtipánová, už jste slyšela, že bejvalej starosta bude mít v muzeu výstavu obrazů...? Nepovídejte? Ten už taky neví, co by! Že si nedá pokoj! Nejdřív si na městě nakrade a pak si ještě hraje na umělce!“ 

Anebo splnění pradávnýho snu mýho bratra bejt taky malířem (budiž mu ke cti, že maluje určitě líp, než František Ringo Čech nebo Stephen Hawking).

A tak si jenom říkám, jestli se mi tím osud nesnaží něco naznačit. Doufám, že ne to, že třeba vůbec neexistuju...

:-)

O umyvadlech půl metru nad zemí a malinkých židličkách

Na vracení se k něčemu z minulosti je něco divnýho. Není to tou minulostí samotnou, ale tím, kdo do ní vstupuje – v tomhle případě mnou. 

Mám obrovskou potřebu toho, aby některý věci byly pořád na svým místě, aby něco fungovalo tak, jako dřív – ale zapomínám, že to, co není na svým místě a co nefunguje a nebude fungovat tak, jako dřív, jsem já. Nejsem strom, nejsem skála, sakra, já nejsem dokonce ani kus polystyrenu! 

Jsem mračno prachu, který se na chvíli nějak zformuje a pak zafouká vítr a je to zase pryč. Jsem améba, která se neustále mění, roste a vyvíjí se. 

Jenomže i ta améba se občas potřebuje něčeho chytit a tak se má tendence vracet k místům a lidem, kde to dřív šlo. Ale skončí to jako když byste se chtěli vrátit zpátky do školky:

Vlezete dovnitř do budovy někdy ze sedmdesátejch let a hned se málem přerazíte o lavici na přezůvky. Chcete si jít umejt ruce a v umývárně jsou umyvadla nějakýho půl metru nad zemí a vy se akorát pocákáte a rupne vám v zádech, když se k nim sehnete. Na mrňavou židličku v jídelně se ani nevejdete a ten blaf, co vám přinesou, se nedá žrát. A když pak začne čas her a zábavy, máte pocit, že se vám rozskočí hlava z toho rámusu, co všichni okolo vyluzujou na různý bubínky, triangly, pískátka a jánevímco.

Po obědě se snažíte naskládat na postel pro trpaslíky a když se po dvou hodinách marnejch pokusů usnout za denního světla snažíte postavit na nohy, všechno vás bolí.

Nakonec se přiblíží čtvrtá hodina odpolední a vás si přijde vyzvednout vaše matka. A najednou vidíte, že ta obrovská, všemocná bytost, ke který se stáčí všechno dění a která všechno ví a všechno vyřeší je úplně malinká, scvrklá osůbka sahající vám sotva po kolena a neustále omílající dvě tři prázdný fráze.

A vy pochopíte, že čas plyne jenom dopředu a že tohle je dospělost...

:-)

Sedm dní a sedm nocí

Přišel jsem dneska z práce domů,  v doznívající euforii odkroucenýho dne v Matrixu (to jsem obšlehnul od Gigi, snad mi to promine ;-) ) s Marylinem Mansonem ve sluchátkách a nápadem na další blog (samozřejmě ne tenhle) vešel do našeho domácího ubýváku, a najednou mi cosi čvachtá pod nohama... 

Cože??? To ne! Akvárko!

Proč si, sakra, tahle skleněná krabice poklidně stojící patnáct let beze změny na stejným místě najednou řekne, že už toho má plný zuby a rozhodne se prasknout a vytéct – právě dneska?

Jaký procesy a hnutí vedly k tomu, že lepidlo držící dvě stěny při sobě přestalo lepidlovat?

Jaká únava to musela postihnout materiál, kterej vypadal tak neúnavně?

Nebo je to něco mezi nebem a zemí – nebo v tomhle případě mezi dvacetiwattovou zářivkou a hromádkou písku na dně – co způsobuje, že se tak nějak všechno poslední tejdny a měsíce rozkližuje, praská a vytejká?

Těžko říct. Teď už je katastrofa za náma. Mám za sebou čtyřhodinovou brigádu. Přeživší jedince jsem přendal do náhradního akvárka, všechno vyčistil, uklidil, zprovoznil. 

A říkám si, že si možná budoucí generace rybiček jednou budou předávat legendu o obrovský pohromě, která jejich svět kdysi postihla. S nehynoucí vděčností a láskou budou vyprávět  o tom, jak k nim sestoupil Hospodin, zachránil je a věnoval jim novej, lepší svět... Budu pro ně Bůch...

Hmm. Akorát že rybičky jsou úplně debilní tvorové...

Svět před potopou...

Veš (kerá) sranda

Druhej zápis do blogu. Tady teprve končí veškerá sranda. Něco si založit, rozvrtat, rozpatlat, to umí každej. Ale vrátit se k tomu, pokračovat, navazovat a rozvinout – to už vyžaduje něco víc. Jasně, že to platí i u vztahů, ale tuhle svoji káď másla na hlavě teď radši rozebírat nebudu... ;-)

Druhá knížka od autora, druhá deska od kapely, druhý setkání s někým, podruhé tohleto, podruhé támhleto – to jsou ty pravý zlomový chvíle.

Proto lidi tak rádi vzpomínají na svoje „poprvé“. Protože to je pohodička. Protože většinou o nic nejde. Snad jen s výjimkou toho, když někdo poprvý umře.

Když jsem šel poprvé do školy... Když jsem k Vánocům dostal první koloběžku... Když jsem měl první rande... 

Nikdo neřeší, že celej zbytek školní docházky ho jebala neurotická úča, že na koloběžce si pak namlel tak, že si vyrazil dva přední zuby a že už nebylo žádný druhý rande.

Tak uvidíme, jak to bude v tomhle případě. Pořád ještě zbývá pěkná zásobička různejch potřetí, počtvrté, popáté, posedmdesátéosmé, který se můžou podělat...

:-)

BL

Tak dobře. Svět Internetu je teď ve znamení blogů a nakonec došlo i na mě.

Ale abych nedal svoji kůži zadarmo, zkusím svůj úplně první, víceméně testovací, napsat bez použití toho tak neestetického dvojpísmenní „bl“...  

První úkol, před kterým jsem stál, byl pro svůj budoucí og vymyslet název. Potom, co jsem smetl ze stolu několik bostí, vzpomněl jsem si na svoji nedávnou básničku a název byl na světě – Mylníky. Ne, to není překlep ani dysgrafie. Je to prostě hybrid mezi milníkem a omylem – jako sám život.

Ještě nevím, co tady budu psát, co dělá oggera oggerem. A vlastně to ani vědět nechci. Možná budu psát bosti – ale po libosti. Budu to dělat po svém. Neměla by to být náhražka za moji poezii – možná spíš takové lehké nadechnutí mezi těžkou vahou jednotlivých básní, předěl mezi ní a ekotáním všedního dne.

A třeba mi to pomůže se někdy nez-áznit.

A tak si pustím CD s uessovou muzikou, dám si sklenku ack and white, pomyslím, jak miluju ižního svého... Život třeba nebude tolik k ití, ale k žití :-)

Snad mě za moji pýchu nesrazí esk z čistého nebe...

:-)