středa 2. března 2016

Manifest přecitlivělejch duší



Dneska to bude trochu naměkko... Po včerejším večeru poezie v Malostranský besedě s magickým datem 29.2. – takže vlastně den, kterej neexistuje, jedinej den za čtyři roky, kterej se záhadným řízením osudu ocitá mimo náš normální čas a prostor.


A taky ten den takovej byl – a hlavně jeho večer. Magickej večer s chumelením a neskutečně pohádkově zasněženou Prahou – a později neskutečně rozbředlou Prahou. Plnej zdánlivě vinnejch par a nevinejch paradoxů.


A v tomhle neskutečným večeru jsem si uvědomil to, jak je to vlastně s náma básníkama – nemyslím s těma, co si na ně jenom hrajou a skládají sterilní verše do sterilních šablon ve sterilních mezích sterilní slušnosti. Myslím tím nás, přecitlivělý duše, infikovaný bolestí, nejistotou, sžíravejma emocema – a prožíváním.


Došlo mi, že to my na sebe přebíráme tíhu všeho prožívání – za všechny, co jenom přežívaj. Za vás, co se ve svým nenarušitelným poklidu kymácíte v tramvajích z práce do práce, co u televizních obrazovek skelně vstřebáváte balený pseudoemoce a při tom popíjíte balenou vodu nebo víno a jíte balený brambůrky...


A vaše prožívání stojí opodál a nemá se kam vrtnout. A tak se vrhá na nás, přecitlivělý duše, nasoukává se do našich hlav, procpává se nám do krevních řečišť, tlačí se nám do uší i do očí a my jsme ho tak plný! Máme pocit, že nám každou chvíli exploduje hlava – upouštíme to prožívání do básniček, obrazů, povídek, písniček – ale i tak ho pořád vevnitř zůstává příliš.


Zkuste nám s tím prožíváním taky někdy pomoct. Je nás málo, jsme na to sami a někdy je toho na nás fakt moc...

:-) 


Žádné komentáře:

Okomentovat