Dneska to bude trochu naměkko... Po včerejším večeru poezie
v Malostranský besedě s magickým datem 29.2. – takže vlastně den,
kterej neexistuje, jedinej den za čtyři roky, kterej se záhadným řízením osudu
ocitá mimo náš normální čas a prostor.
A taky ten den takovej byl – a hlavně jeho večer. Magickej
večer s chumelením a neskutečně pohádkově zasněženou Prahou – a později
neskutečně rozbředlou Prahou. Plnej zdánlivě vinnejch par a nevinejch paradoxů.
A v tomhle neskutečným večeru jsem si uvědomil to, jak
je to vlastně s náma básníkama – nemyslím s těma, co si na ně jenom
hrajou a skládají sterilní verše do sterilních šablon ve sterilních mezích
sterilní slušnosti. Myslím tím nás, přecitlivělý duše, infikovaný bolestí,
nejistotou, sžíravejma emocema – a prožíváním.
Došlo mi, že to my na sebe přebíráme tíhu všeho prožívání –
za všechny, co jenom přežívaj. Za vás, co se ve svým nenarušitelným poklidu kymácíte
v tramvajích z práce do práce, co u televizních obrazovek skelně
vstřebáváte balený pseudoemoce a při tom popíjíte balenou vodu nebo víno a jíte
balený brambůrky...
A vaše prožívání stojí opodál a nemá se kam vrtnout. A tak
se vrhá na nás, přecitlivělý duše, nasoukává se do našich hlav, procpává se
nám do krevních řečišť, tlačí se nám do uší i do očí a my jsme ho tak plný!
Máme pocit, že nám každou chvíli exploduje hlava – upouštíme to prožívání do
básniček, obrazů, povídek, písniček – ale i tak ho pořád vevnitř zůstává
příliš.
Zkuste nám s tím prožíváním taky někdy pomoct. Je nás
málo, jsme na to sami a někdy je toho na nás fakt moc...
:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat