O umyvadlech půl metru nad zemí a malinkých židličkách

Na vracení se k něčemu z minulosti je něco divnýho. Není to tou minulostí samotnou, ale tím, kdo do ní vstupuje – v tomhle případě mnou. 

Mám obrovskou potřebu toho, aby některý věci byly pořád na svým místě, aby něco fungovalo tak, jako dřív – ale zapomínám, že to, co není na svým místě a co nefunguje a nebude fungovat tak, jako dřív, jsem já. Nejsem strom, nejsem skála, sakra, já nejsem dokonce ani kus polystyrenu! 

Jsem mračno prachu, který se na chvíli nějak zformuje a pak zafouká vítr a je to zase pryč. Jsem améba, která se neustále mění, roste a vyvíjí se. 

Jenomže i ta améba se občas potřebuje něčeho chytit a tak se má tendence vracet k místům a lidem, kde to dřív šlo. Ale skončí to jako když byste se chtěli vrátit zpátky do školky:

Vlezete dovnitř do budovy někdy ze sedmdesátejch let a hned se málem přerazíte o lavici na přezůvky. Chcete si jít umejt ruce a v umývárně jsou umyvadla nějakýho půl metru nad zemí a vy se akorát pocákáte a rupne vám v zádech, když se k nim sehnete. Na mrňavou židličku v jídelně se ani nevejdete a ten blaf, co vám přinesou, se nedá žrát. A když pak začne čas her a zábavy, máte pocit, že se vám rozskočí hlava z toho rámusu, co všichni okolo vyluzujou na různý bubínky, triangly, pískátka a jánevímco.

Po obědě se snažíte naskládat na postel pro trpaslíky a když se po dvou hodinách marnejch pokusů usnout za denního světla snažíte postavit na nohy, všechno vás bolí.

Nakonec se přiblíží čtvrtá hodina odpolední a vás si přijde vyzvednout vaše matka. A najednou vidíte, že ta obrovská, všemocná bytost, ke který se stáčí všechno dění a která všechno ví a všechno vyřeší je úplně malinká, scvrklá osůbka sahající vám sotva po kolena a neustále omílající dvě tři prázdný fráze.

A vy pochopíte, že čas plyne jenom dopředu a že tohle je dospělost...

:-)